Hlemýžď zahradní (Helix pomatia)
(Linnaeus, 1758)
Charakteristika: Tento plž (Gastropoda)
z čeledi hlemýžďovitých (Helicidae) má až 5 cm dlouhou
kulovitou ulitu. Pohubuje se pomalu (max. 5 metrů za hodinu), klouže po
tenké vrstvě slizu, který vylučuje žlázou na svalnaté noze. Jeho tělo
před nepřáteli a vyschnutím chrání ulita, která s hlemýžděm
roste. Skořápku tvoří uhličitan vápenatý, který hlemýžď jako sekret
vylučuje z pláště. Ulita je proužkovaná žluto hnědá spirálovitě
pravotočivě zatočená, má 4–5 závitů. Starší jedinci mají ulitu
bělejší, protože je často zvětralá a loupe se. Středem ulity (osou)
probíhá sloupek. Pokud se hlemýždi ulita částečně rozbije, umí si ji
opravit. Na hlavě má dva páry tykadel, na koncích druhého páru delších
tykadel jsou oči (ze řádu stopkových (Stylommatophora)), na
kratším páru tykadel má orgán čichu a hmatu. Dýchá plicním vakem
(silně prokrvená stěna plášťové dutiny).
Další jména: Weinbwrgschnecke, Burgundy snail, Roman Snail, Edible Snail.
Stav: Hojný druh. U nás není chráněný, někde však ano, jako např. v Německu či Nizozemí.
Výskyt: Evropa.
Prostředí: Vlhké louky, zahrady, křoviny, lesy. Není vázán na vodu. Dává přednost zásaditému substrátu.
Rozmnožování: Hermafroditi s vývojem přímým. Pro oplodnění potřebují spermie jiného jedince. Hlemýžď klade 20–60 oplozených vajíček obalených slizem do vlhkého prostředí, do mechu či důlku v zemi, který vyhrabává svalnatou nohou. Již za 2–4 týdny se líhnou mladí hlemýždi.
Potrava: Živí se rostlinnou potravou a drobným hmyzem.
V ústech má radulu (asi 150 000 jemných zoubků, kterými si
strouhá potravu). Umí trávit i celulózu.
Hlemýždi se živí ptáci, žáby a další živočichové.
Zimování: Na podzim se hlemýždi zahrabávají do půdy. Vchod do ulity zalepují vápnitým víčkem. Na jaře (v dubnu) se probouzejí a vylézají.
Využití: Hlavně v jižní Evropě je maso hlemýžďů chutnou pochoutkou. Chovají se na hlemýždích farmách. U nás je ročně sebráno asi půl milionů kg hlemýžďů, mnoho jich vyvážíme.
Text a foto č. 1–3: Renata Jindrová
Foto č. 4–5: Jindra
Použitá literatura viz. Seznam použité literatury